Eva (zaměstnankyně MushGO) a Zdenda (její snoubenec) absolvovali Šediváčkův long, známý český musherský závod. Poprosili jsme je, aby nám odpověděli na pár otázek o něm. Pojďte si přečíst o tom, co Šediváčkův long je a jak ho Eva se Zdendou prožili.
Ahojte! Mohli byste představit sebe a své psy?
Eva: „Ahoj! Jsem ‚nejchlupatější zaměstnanec MushGO‘, zasloužilá matka šesti huskounů a jednoho huskomuta, dogtrekař, canicrossař na baterky a koloběžkář bez techniky. Na Šediváčkovi jsem byla handler, ‚pikr‘, a mistr psího vybavení.“
Zdenda: „Čau! Jsem profesí grafický designér a webový vývojář, ale hlavně jsem člověk s dobrodružnou duší a láskou k přírodě, horám, mojí nejmilejší Evičce a naší smečce. Prvního huskyho jsem si pořídil před sedmi lety jako parťáka ‚do kopců‘ na celoroční výlety a zimní toulání se na skialpech. Později se naše sehraná dvojka rozrostla o Evičku s jejím huskomutem Aurorou. Od té doby smečku postupně zvětšujeme a doplňujeme a přes individuální mushingové disciplíny jsme se nakonec propracovali k sedmi hafanům, které budeme od podzimu zapřahat do plnohodnotného spřežení.“
Představení týmu Zdendy a Evy pro Šediváčkův long:
Polárka – Matka rodu, fena s názorem, který vám dá jemně najevo, a když neposloucháte, dá vám to pak vyžrat. Ze závodu jsme ji bohužel museli druhý den stáhnout. Skončila ve vaku, s čímž nejdřív absolutně odmítala souhlasit. Nakonec se jí to ale tak zalíbilo, že po královském svezení se v saních odmítala opustit tým a naskočit k Evičce do auta.
Comanche – Comíno, Mííímo, Bombardino, ..., čtyřletý syn Polárky. Je to od čumáku po špičku ocasu soustředěný leader a neuvěřitelný dříč! Rozený závodník, kterého byste nejraději naklonovali a postavili z něj celé spřežení. A to prosím pěkně vyrostl z bojácného štěněte, které mělo jít do světa a doma nám neplánovaně zůstalo jen díky covidové pandemii. Že by osud?
Comet – Naše Pipina, čtyřletá dcera Polárnice a ségra Comanche. Taková malá kulturistka, která se neztratí ani v leadru ani jako wheel dog, což se nám na Šediváčkovi po vycvaknutí Polárky nakonec velmi hodilo.
Nessie – Posila z týmu Siwash Legend našich přátel Kristýny a Charlieho Slavíkových a taky matka naší pubertální naděje, Hawkeye.
Viki – Další posila ze Slavíkovic týmu a Eviččina nejoblíbenější holka z jejich dvorku.
Breeze – Nejmladší členka týmu, která se po odstoupení Polárky posunula do čela, aby plnila roli parťáka pro leadera Comanche, a která doopravdy ukázala, co v ní je!
Ze stake-outu fandila ‚bába‘ Aurora (8 let, xSH), junioři Hawkeye (SH, 9 měsíců, syn Nessie), Cheero (SH, 5 měsíců), Chattanooga (SH, 5 měsíců), a Sky (mamka Cheera a Chattana). Sky byla připravena, ale nakonec si vytáhla Černého Petra a nestartovala, protože si Zdenda přál mít spřežení kompaktnější.
Mohli byste nám říct, co to Šediváčkův long je?
Zdenda: „Šediváčkův long bývá organizátory i mushery označovaný za extrémní a prý rozhodně nejtěžší závod psích spřežení ve střední Evropě. Jako takový je magnetem pro spoustu českých i zahraničních musherů. I když celkovou délkou nemůže konkurovat severským kláním, kombinuje v sobě stále úctyhodné tratě (kategorie jsou na 300 a 200 km), hodně výživné převýšení (na 200km trati za 4 dny cca 7500 metrů), a nakonec také nevyzpytatelnost horského počasí. Opravdu se jedná o extrémní závod – ověřeno na vlastní kůži! Dříve jsem mushery podezříval, že v superlativech mluví schválně, aby ze sebe udělali ještě o něco větší frajery, než už bezesporu jsou. Už si to nemyslím. V duchu se jim zpětně omlouvám!
Závod se jede etapově – každý den absolvujete okruh určený aktuálními checkpointy, a následně se vracíte na místo startu. Jedinou výjimkou je povinný bivak s celou smečkou na určeném nocovišti. Delší 300km trať má povinné bivaky dva, naše kategorie na 200 km, kterou jede naprostá většina musherů, měla bivak připravený na poslední noc závodu. Psí spřežení musí kromě mushera po celou dobu závodu v saních tahat také povinnou výbavu, která se skládá ze všeho, co člověk a psi potřebují k překonání zimních podmínek v horách bez pomoci zvenčí. Pokud se některý pes zraní nebo unaví, musí spřežení tuto extra ‚zátěž‘ zvládnout dostat zpátky domů.“
Jak dlouho jste se připravovali na závod? Jaké tréninky jste absolvovali a jaké výzvy museli překonat při přípravě?
Eva: „Na závod jsme trénovali už od podzimu. Vzhledem k tomu, že doma zatím nemáme k dispozici káru, museli jsme trénovat oba dva, abychom to zvládli ujezdit na koloběžkách. Zdenda měl původně startovat jen se třemi psy. Naším jediným cílem bylo, aby pejsci zvládli závod celý dojet, a proto jsme postupně během podzimní sezóny natahovali vzdálenost a snažili se trénovat hlavně výdrž a vytrvalost. Myslím, že v tréninku jsme se dostali někam kolem 25 km, což není mnoho, delší vzdálenosti ale vzhledem k podmínkám trénovat nešlo. ‚Na suchu‘ už jsme se dostali na hranici, která je pro psy ještě bezpečná – sníh, na kterém bychom mohli trasy natahovat, jsme si mohli letos v našich končinách maximálně prohlížet na historických fotkách. Během prosince a ledna nám absence sněhu nedovolila vytáhnout sáně, zatímco zledovatělá krusta (na střídačku s totálně rozbahněnými cestami) ukázaly stopku i trénování na suchu. Pesani spíše o formu přicházeli, než aby ji nabírali. Měli ale dost volného pohybu, a Zdenda tak naznal, že má cenu na Šediváčka vyrazit.
Možnost zapřáhnout 6–7 psů místo plánovaných tří se nám naskytla až asi týden před závodem, takže jsem výbavu doplňovala na poslední chvíli a prostoru pro chyby bylo opravdu dost! K naší smůle jsem zapomněla jednu velmi důležitou věc. O této prekérce se ale více dozvíte v dalším článku, kde budeme rozebírat potřebné vybavení.“
Jak probíhal závod samotný? Měli jste dobré počasí? Co říkáte na trasu a terén?
Eva: „Z mého pohledu závod probíhal tak, že jsem vypustila naše spřežení, starala se o psy, kteří zůstali na stake-outu, snědla jsem oběd, a pak už jenom čekala, až přijedou 😀.“
Zdenda: „Já jsem měl ty 4 dny závodění přeci jen o kapánek náročnější 😀. Začínalo to téměř každý den zvesela už na startu, kdy se vyráží nahoru do sjezdovky. Psi jsou sice čerství a tím pádem plní sil, ale aby se vyškrábali s těmi cca 105 kg (má maličkost + naložené saně) až na vrchol bez mé pomoci, tak natrénováno jsme fakt neměli. K mé zlomyslné radosti se ale toto sjezdovkové kardio týkalo i většiny ostatních spřežení!
První den vládlo dokonalé počasí plné sluníčka a krásné viditelnosti. Velkou roli tak hrál ten zákeřný faktor, který prostě neovlivníte a buď hraje s váma, anebo proti vám – štěstí! Po překonání náročného úvodu a vyhoupnutí se na hřeben jsem se střídavě vezl, nebo pomáhal smečce do kratších stoupání. Hlavně jsem si celou dobu hlídal tempo psů. Musí běžet tak, aby se příliš neunavovali, ale zároveň aby zvládali stabilně ukrajovat kilometry. Občas jsme zastavili, zkontroloval jsem si, jak jednotliví psi dýchají, jak se tváří a jestli vrtí hezky ocasem, což je jednoznačná známka toho, že se jim výlet líbí.
Hlídal jsem si také kontakt s ostatními mushery. Při předjíždění se projeví, jak má který jezdec psy vychované, socializované a tím pádem připravené i po psychické stránce. Svoje pesany znám, a vím, jak s nimi při míjení pracovat, aby se na kontaktu chovali vzorně. Trať ale umí na úzkých místech přinutit k předjíždění vyloženě tělo na tělo. Spoustu soustředění mi proto vzalo dávat bacha na hostující psiska – sice jsem je taky znal, a tušil, že by vše mělo být v pohodě, ale nebyl jsem si jistý, nakolik mě budou respektovat ve spřežení jako náhradu za jejich standardního šéfa. Obavy zmizely hned po prvních dvou absolvovaných předjížděních – naprostá paráda!
První den bylo na programu necelých 40 km. Ubíhalo to hezky. Cestou jsme potkávali poměrně dost běžkařů, kolegů závodníků a dalších lidí, a checkpointy se taky objevovaly minimálně po každé hodince na trase. Opravdu jsem během prvního dne necítil, že jedu ten věhlasný extrém. Užíval jsem si, že všechno funguje a začínal jsem si malovat, že pokud by to šlo takto další dny dál, bude to spíš milá projížďka než souboj s přírodou.
Chtěl jsem psy co nejvíce šetřit, abych jim hned na úvod nezpůsobil blbou náladu a byli správně motivovaní i v následující dny. Udělal jsem cestou tři delší patnáctiminutové přestávky, během kterých dostali snacky pro doplnění energie na další kilometry a taky jsem je nechal chvilku oddechnout. Nebylo potřeba moc jim dávat napít – jsou to klasičtí žrouti sněhu, a sami se tak zásobovali vodou za jízdy.
Husky regeneruje jak blesk, takže start po takovém odpočinku byl vždycky ostřejší. Opět jsem se je snažil krotit, aby to nepřehnali a zase jsem si jednoho po druhém v pohybu hezky prohlédnul, jestli mají pořád stejnou chuť do práce. Měli! Těsně za půlkou nás čekalo ještě jedno zákeřné a (alespoň v mé hlavě) hrozně dlouhé stoupání do pořádného krpálu. Pěkně od plic jsem si tam zanadával, ale nad očistcem už nás čekaly zase jen krásný panoramata a super projížďka. Pár projetých checkpointů, pár pozdravů běžkařům a najednou koukám, že už si to frčíme sjezdovkou dolů do cíle. A co víc, psi nasadili do plný rychlosti, a teď už je jemně brzdím, spíš symbolicky, abychom se nerozsekali, než že bych je potřeboval dál šetřit. Jen ať si užijí závěr své první etapy Šediváčka v životě a obdivné pohledy diváků.
Zvládli jsme to, a já jsem věděl, že pokud se nestane něco nenadálého a počasí nám bude dále nakloněno, šanci celý závod dojet máme víc než slušnou. V cíli kontrola povinné výbavy a namátková veterinární prohlídka psů a taky načtení jejich čipů – co kdyby byl ve spřežení nějaký nenahlášený čtyřnohý podvodníček! Pak už jsem jen pejsky odložil na stake-outech, poňuchňal je, poňuchňal paničku a poděkoval za její bezvadný servis. Dozásobili jsme psy vodou a oni se schovali do svého pojízdného domečku, aby si mohli před jídlem trošku odpočinout a hezky potom papkali. Nakonec nakrmit smečku, nakrmit sebe, trochu se umejt a jde se na pivo. Přes den makají pesani, večer ‚makají‘ musheři!
Následující ráno už mě nadšení trochu přešlo. Boha jeho, jaktože jsem tak rozlámanej? Vždyť jsem se víc vezl, než makal! A jak na tom proboha budou psi, když já se cítím takhle? Rychle běžím na kontrolu. Pejskové jsou narozdíl ode mě vyspinkaní do růžova a v dobrý náladě. Ufff! Počasí se trochu změnilo a azůro z předchozího dne bylo fuč. Prudký stoupavý start už jsem v nohách cítil, a dost se mi ulevilo, když jsme se vyškrábali nahoru na hřeben, a já věděl, že se teď můžu spolehnout na psy a nějakou dobu si odpočinu.
Hned po pár kilometrech, zhruba u první kontroly, ale začala stávkovat naše nejcitlivější závodnice Polárka. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jestli si jenom nepostavila hlavu, což občas dělá, takže jsem jí dal pár minut na změnu nálady, podrbal za uchem, dostala nějakou tu dobrotu a rozjeli jsme se znovu. Velmi bedlivě jsem ji sledoval a asi po půl kilometru bylo jasné, že něco nehraje. Zadýchala se rychleji a výrazně víc než všichni ostatní, měla pěnu na čumáku a celkově na ní bylo vidět, že to dnes nepůjde.
Problém v takové situaci je, že psa na hřebenu jen tak neodložíte. Musíte ho naložit do saní a pokračovat. Polárka ale samozřejmě nechce být zavřená v saních, Polárka chce ven! Nějakou dobu jsme spolu bojovali na místě, nějakou dobu za jízdy, a nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, že projet se v saních je vlastně super nápad. Najednou si to začala užívat, kochala se a tvářila se moc spokojeně. Horší to měl zbytek týmu, který rázem táhnul o 23 kilo víc a bylo jich na to o jednoho míň.
Na programu byla o něco větší porce kilometrů než den před tím, zároveň jsem ale věděl, že nás čeká v polovině povinný dvouhodinový odpočinek, odkud se případný psí odpadlík dá dopravit zpět ‚na základnu‘. Smečku tedy čekalo jen asi 15 km s extra nákladem. Pokud zvládnou odvézt Polárku až na pauzovací stanoviště, odpočinou si, a do cíle dnešní etapy máme šanci dojet i v menším počtu, i když asi až za tmy. Pesani si s nenadálou situací poradili skvěle a na pauzu dojeli v dobré náladě a ve slušné formě.
Zaparkovat na určené místo mezi ostatní spřežení, pejsky nechat připnuté v saních, navléct jim bundy, ať zbytečně neztrácí teplo a energii, rozdat snacky, zkontrolovat tlapky a nechat odpočívat. Když Polárka zjistila, že pro ni přijel odvoz, naštvala se a dávala dost důrazně najevo, že chce zůstat s parťákama. Měla ale smůlu – závod pro ni bohužel prostě skončil. Zdraví a bezpečnost psů jsou pro mě naprosté priority. Obdařila mě posledním naštvaným pohledem a zmizela v kufru auta.
Oslabení o jednoho člena jsme vyrazili vstříc druhé polovině etapy, a nedlouho po pauze jsme narazili na ten nepříjemný krpál z předchozího dne. Proběhlo další kolečko nadávání, ale ještě za světla jsme se vydrápali nahoru. Tam už bylo víceméně vyhráno, protože tato část už byla nejdřív po rovině a pak z kopce, a stoupání jenom minimum. Když jsem viděl, jak motivovaně tým v této fázi vypadal, věděl jsem, že ztráta Polárky nás nezpomalí.
K večeru se nám trochu změnilo počasí. Na hřebenu se objevila hustá mlha, a jak padla tma, člověk pod svitem čelovky utlumeným mlhou dokázal rozeznat maximálně první pár psů u sání. Ostatní zůstali zmizelí za nekompromisní oponou z mlíka. Mně to moc nevadilo. Věřil jsem svému leaderovi Comanchovi, který sám udával tempo a držel smečku soustředěnou. Čekal nás už jenom stejný kus okruhu jako včera, a Comanch domů sám trefí. Já jsem na takové podmínky na horách zvyklý, takže jsem si je užíval. Bylo to ale mnohem dobrodružnější, než předchozí den. Konečně jsme to byli jenom my a hory. Většina týmů byla před náma nebo v cíli, na hřebenu v tomto počasí nebylo ani živáčka – lidi jsme potkávali pouze na checkpointech. Příjezd do cíle byl stejný jako první den – z kopce, v rychlosti. Kousek pod hřebenem mlha opadla, takže jsem je mohl opět pustit svižně.
Třetí ráno už jsem se do sjezdovky netěšil vůbec. Psi táhli do kopce o poznání vlažněji než předchozí dny, a tak jsem byl sakra rád, jak jsme se nahoru konečně (a naposled!) vydrápali. A protože to bylo pro tento den jediné zásadnější stoupání, zbývalo už jen ujet dnešní kilometry a dostat se na bivak. Před startem jsem ještě řešil zdravotní stav fenky Nessie. Trochu pajdala, a já jsem tak potřeboval posbírat názory od kolegů musherů a veterináře, jestli ji nechat v týmu, nebo pro ni taky závod skončí. Po rozběhání a rychlé předstartovní veterinární prohlídce jsem se rozhodl, že bude pokračovat. Měli jsme navíc po cestě dvě možnosti, kde se dalo ze závodu odbočit na kratší nehodnocenou variantu ‚turista‘. Nakonec to ale nebylo nutné a na obou checkpointech dával tým najevo, že si přeje pokračovat. Ptal jsem se postupně každého člena smečky a odpovědí mi bylo vždycky rozhodné a odhodlané olíznutí tváře. Nikdo nedal ani v nejmenším najevo, že by si přál cokoliv ukončovat. Nakonec jsme na bivak dorazili bez jakýchkoliv problémů, a to včetně Nessie.
Dorazili jsme až za tmy. Zaparkoval jsem tým, rozestlal pod každého slámu, oblékl je na noc, nakrmil a nechal je odpočívat. Bivak byl tento rok na velké louce u penzionu Černá Voda, na kterém jsme dostali najíst, a jak to tak mezi mushery bývá, když se sejde dobrá parta, při debatě o psech a závodu padlo několik panáků, několik piv, a nakonec jsem měl co dělat, abych trefil za smečkou do spacáku. Ustlal jsem si mezi svýma pejskama a ráno jsem se vzbudil tak akorát, abych ještě stihnul časové okno pro start.
Poslední den nás čekalo pouhopouhých 17 kilometrů. Psi se probudili odpočatí a v pohodě, naposledy jsme si vystoupali můj oblíbený ‚nadávací‘ kopec a pak už jsme se v klidu a pohodě krásně klouzali do cíle. Pejsci to opět z kopce pustili, co to dalo, a já si ještě jednou naposled pořádně oddechl. Zvládli jsme to!“
Jak těžký byl závod fyzicky a psychicky? Co tě (Zdendo) hnalo kupředu v těžkých chvílích?
Eva: „Je to na hlavu 😀, Sice jsem měla na stake-outech dost práce, ale i tak je to jak čekání na Godota, minuta se vleče hodinu, člověk neví, jestli je nahoře vše v pořádku, zda není špatné počasí, co psi, zda jsme něco nezapomněli, ... .“
Zdenda: „Jak jsem naznačil už v úvodu – musherům se musím v duchu zpětně omluvit 😀. Když všechno šlape, závod pro člověka zas tak náročný není – to pouze pro psy. Jakmile se ale trochu nedaří a je potřeba řešit nečekané situace, nebo se zhorší počasí, rázem jde do tuhého. Patřím k lidem, kteří si nenadálé nepříjemnosti a nepohodlí spíš užívají, takže pro mě to byla skvělá zábava! Musím ale říct, že obdivuju holky musherky, kterých není málo a pro který musí být závod ještě těžší než pro chlapy, minimálně po té fyzické stránce. Přesto to parádně zvládají a často to nám klukům nandávají!“
Jaké to bylo, když jste dorazili do cíle? Jaké pocity měla po dokončení závodu Eva? Byly emoce?
Eva: „Radost, hrdost, úleva, ... . Že to mají za sebou a konečně se vyspím(e) 😀. Je to úspěch, velkej úspěch, trať byla kvůli sněhovým podmínkám zkrácená na 150 km, ale i tak to pro naše psy rozhodně nebylo zadarmo. Navíc ve spřežení spolu byli se všemi půjčenými psy poprvé, obě strany se chovaly naprosto profi, a to je sen. Takže úspěch!“
Zdenda: „Když jsme dorazili do cíle, spadl ze mě takový ten tlak typu ‚Hlavně něco nepos*r a vrať se s kompletním zdravým týmem.‘ Takže v první řadě ta úleva, určitě i radost a rozhodně hrdost na celou smečku! Dokud to člověk nezkusí, tak neví, jak dobré psy má. Je to test vytrvalosti, houževnatosti a psychické odolnosti. Na to jsou závody na suchu příliš krátké.
Dokončení Šediváčka beru s nadhledem. Úspěch to samozřejmě je, ale závod se pořád jede v českých horách, uprostřed civilizace. V případě průšvihu máte stále pomoc po ruce (nebo na telefonu). V žádném momentě nejde o život ani psům, ani musherovi. Jasně, leda by se někde spřežení vyloženě vysekalo, ale to jde i při výletu se psy třeba na běžkách. Pořád to není ten souboj mushera/musherky se smečkou proti přírodě, jaké známe třeba z příběhů z Aljašky.“
Jak hodnotíte celkový zážitek? Co se vám líbilo? Co byste udělali jinak?
Eva: „Příště přijedeme o den dřív a odjedeme o den později! Seženeme ubytování blíž stake-outu nebo si domluvíme azyl v karavanu předem (díky za něj, Pavlíku!), nezapomeneme si mast na tlapky (díky, Veru!), a především líp zaparkujeme auto (díky za vyhrabání, Tome!). Byl to zážitek. Organizátoři, dobrovolníci i ostatní závodníci a jejich pomocníci jsou skvělí, ochotní Vám kdykoliv s čímkoliv pomoct. A i když je to náročné, a člověk padá trochu na hubu, myslím, že pojedeme zas 😀.“
Zdenda: „Bylo to bezva a určitě pojedeme znova!“
